Židle: od Tutanchamona k Thonetovi

Židle je kulturní a historický fenomén, který se těší, čím dál tím větší oblibě lidské rasy. Sednout si chce každý: pravěcí lidé sedávali na zemi v kruhu kolem ohně, řečtí filozofové diskutovali v sedě na kamenných stolcích. Lidé, mířící na bohoslužbu se také těšili a těší, zejména ti manuálně pracující, až si konečně sednou… Sezení se stalo přirozenou součástí každého dne, každého člověka při práci i zábavě. Přestože se ve vztahu k sezení nemusí vždy jednat pouze o židli, sedět můžeme na pohovce, taburetu, pařezu, zábradlí či na větvi. Je to právě židle, která je vnímána jako archetyp. A ten se zrodil někde mezi Nilem, Eufratem a Tigrisem:

Byli to snad staří Sumerové v oblasti Malé Asie, kteří definovali základní typy nábytku – tedy i nábytek sedací, které používáme dodnes. Na mnohých dochovaných reliéfech, se setkáváme s výjevy sedících osob, a to zejména mužů. Je tomu tak například i na známém zákoníku krále Chammurapiho, který je na něm vyobrazen, jak přijímá insignii od sedícího boha. Ovšem až díky stavitelům pyramid ze starověkého Egypta, se nám, díky jejich dokonalé technice konzervace předmětů (a Howardu Carterovi), dochovaly nábytkové artefakty: je to zejména slavné křeslo krále Tutanchamona, které vhodně reprezentuje řemeslný um před naším letopočtem. Zatímco ve starověké antice obklopovali lidé svoje „mensy“, tedy jídelní stoly, několika tzv. „lectus“ – lehátky. Platilo pravidlo, že muži u jídla leželi, zatímco ženy a děti seděly. Ze sedacího nábytku zmiňme alespoň řeckou židli “klismos” či “solium”

V období rozšíření křesťanství se v Evropě k sezení, spaní a přenosu věcí, používala truhla. Dále se sedělo na lavicích a skládacích židlích se skříženými nohami, zvaných “faldistoria”. S příchodem renesance dochází ke změkčování sedacích ploch, nejdříve pomocí volných polštářů, posléze bylo vytvořeno pevné čalounění, připevněné k masivní spárované desce. V době barokních a renesančních radovánek, dochází k využívání měkčených ploch na nepřeberném množství nových typů nábytku: canapé, chaise,  taburet či křeslo fauteuil s nízko položeným sedadlem.

S příchodem průmyslové revoluce se nábytek stal racionálnější a tím také levnější. 

Citelně se tento trend zjednodušování konstrukce prosadil na konci empíru, kdy byli lidé unaveni napoleonskými válkami a okázalostí šlechty. Vznikl tzv. měšťanský sloh, biedermeier, který dbal na pohodlí a rodinný život. Židle u jídelního stolu byly a jsou elegantní, lehké a čalouněné příjemnými polštářovými sedadly (krásná sbírka se nachází ve vídeňském muzeu MAK). Do měšťanských bytů si lidé pořizovali tzv. sedací garnituru: tedy křesla a pohovky stejného tvarosloví, s minimem dekorativních prvků a často čalouněné zeleným proužkem.

Průmyslová revoluce odstartovala doposud nevídaný rozvoj průmyslu a obchodu napříč obory. Jedním z nejvýznamnějších představitelů z období poloviny 19. století nebyl nikdo jiný než zakladatel firmy Thonet: Michael Thonet, který zbohatl na schopnosti industrializace procesu výroby židlí z ohýbaného bukového dřeva. Thonetova legendární židle č. 14 z roku 1859, je pak nejdéle vyráběným průmyslovým vzorem na světě!

xDSCN2254

    Leave Your Comment Here